Lidé jsou jako víno – ne každý ročník se povede
Rubrika: Postřehy
Na vesnici žiju celý život, takže mě drby, ploty a nepsaná pravidla jen tak nepřekvapí. Před dvaceti lety jsem se ale přestěhoval na moravskou vesnici, a tím i do kraje, který má v hlavách lidí jasnou etiketu: sklípky, cimbálka, otevřené dveře a soused, který vás pozve na skleničku dřív, než si stihnete vybalit tašky. Dnes už vím, že s lidmi je to stejné jako s vínem – ne každý ročník se povede.
Co slibuje etiketa
Moraváci mají pověst pohostinných a přátelských lidí. Slyšíte to od známých, kteří tu byli na víkend, vidíte to v pozvánkách na hody i na vinětách. Ve sklípku to často i platí. Jenže etiketa je jedna věc a obsah lahve druhá.
Vesnice je vesnice, ať leží kdekoli. Kdo se s kým zdraví, kde se smí zastavit a co se tu dělá „odjakživa“, se člověk všude učí stejně: sám, a ne vždy příjemně. Moravská dědina v tom žádnou výjimkou není. Jen to od ní člověk nečeká.
Nestěžuji si. Kdo se na dědinu přistěhuje, zůstane tu i po dvaceti letech trochu cizím vínem v cizím sudu. To už k tomu patří.
Když víno ještě nedozrálo
Některé chutě mě tu zaskočily. Ne všechno, co jsem hned zkraje zasadil, se dočkalo druhého týdne – a počasí za to tentokrát nemohlo. Zbylo málo, ale o to víc si toho vážím.
Naučil jsem se také, že každý keř u cesty i každé nároží domu má svého strážce. Je to trochu úsměvné, protože pes po pár kilometrech zvedá nohu už spíš ze zdvořilosti než z potřeby. Ale pravidla jsou pravidla, i ta nepsaná.
A pak jsou chvíle, kdy se humor hledá hůř. Někdo si umí vlastní radost dopřát i na úkor druhých – třeba když si cvičnou pomůcku najde za cizím plotem a nenapadne ho, že na druhé straně je někdo, kdo si to nevybral.
Nejkyselejší ze všeho jsou ale slova, která putují dědinou rychleji než pošta. Obvykle dorazí ke všem, jen ne k tomu, o kom jsou. Přitom by stačilo málo: říct je rovnou, do očí. Taková upřímnost by tu chutnala líp než leckterý ročník.
Ročníky, které stojí za to
Aby to nevyznělo křivě: takoví zdaleka nejsou všichni. Potkal jsem tu lidi vysloveně laskavé, kteří pomohou, aniž by se ptali, co z toho budou mít. Právě kvůli nim jsem tu doma. Pověstná moravská pohostinnost tedy není výmysl. Jen ji člověk nenajde za každými dveřmi.
A jako u vína platí, že dobré ročníky si člověk pamatuje mnohem déle než ty kyselé. Kyselé se zapomenou, dobré se otevírají při zvláštních příležitostech a vypráví se o nich.
Na zdraví
Za ty roky jsem se tu naučil nebrat všechno tak vážně. Sázím znovu, chodím se psem na procházky a vybírám si, s kým si připiju. A ostatně – každý vinař nejlíp ví, co má ve vlastním sklepě.
Další zápisky z mého života na vesnici najdete v rubrice Postřehy. A jaké tu bylo počasí, zapisuje každý týden moje meteostanice.